...:::Blog o architektuře a všem, co s ní souvisí... stránky jsou prozatím v rekonstrukci, takže dofám, že i přesto tady najdete to, co hledáte!:::...

Historická architektura

Historie Architektury

18. srpna 2009 v 21:56 | Lenka

Historie architektury začíná v období, kdy se lidé poprvé pokusili stavět, v prehistorickém období měla většina staveb pouze symbolický účel náboženského charakteru. Později se prosadila pohřební architektura, kdy postupně byly stále honosněji pohřbíváni náčelníci, či jinak významní členové společenství.

Koncem prehistorického období lidé běžně stavěli obydlí, která však neměla ambice nést nějaký umělecký názor. Hlavním stavebním materiálem tohoto období byl kámen, dřevo a hlína.

Jednnotlivé slohy najdete v následujících článcích:



klikni pro celý článek->

Romantismus v architektuře

12. července 2009 v 17:48 | Lenka
Počátky romantismu spadají do období odtržení umění od přítomnosti a jsou ovlivněny jeho nostalgickým zaměřením na minulost. Romantická architektura jako svébytný styl prakticky neexistuje, konkrétní podoba je pak dána slohem, ze kterého stavba vychází. Nejčastějším slohem, který býval nejdříve a nejvíce napodobován byla gotika, takovéto stavby či stavební úpravy označujeme jako novogotické. Později se začaly uplatňovat i reminiscence jiných stavebních slohů. Po stavbách postavených pod vlivem romantismu se obecně řečeno požadovalo, aby navozovali romantický pocit, že jde o staré a historicky významné budovy. Někdy se proto tento typ architektury také označuje jako historizující architektura. Některé stavby romantismu se však mohly inspirovat i jinými vlivy, než historií Evropy. V parcích například vznikají jakoby čínské pavilony nebo minarety(např. lednický park), některé pseudohistorické stavby jsou postaveny záměrně působící dojmem zříceniny (Janohrad) a pod. Architektura romantismu bývá členitá, má uvolněnou formu a často postrádá symetrii.
  • Českými zástupci této epochy jsou zámky Hluboká v jižních Čechách a Lednice na jižní Moravě v novogotickém slohu a nebo Národní divadlo ve slohu novorenesančním.
  • Slovenský architektonický romantismus se projevil v přestavbě zámku ve Veľkých Uherciach. Církevní architekturu reprezentují např. bratislavské kostely Kapucínsky a Blumentálsky.

Secesní architektura

12. července 2009 v 17:45 | Lenka

Secesní architektura je architektonický směr objevující se v 80. letech 19.století v Anglii. Zásadně ovlivnil ranou modernu, dílo Bauhausu (spolupráce umění a průmyslu) a připravil půdu pro funkcionalismus (užitkovost, prostornost). Od roku 1914 secesní architektura přestala vznikat a někteří architekti, např. v dekoraci střídmý Adolf Loos, přešli k moderní architektuře.
Cílem bylo vytvořit nový styl, který působil organicky a byl oproštěný od do té doby převládajícího historismu. V urbanismu přinesla secese podněty k zahradním městům. Těžiště architektury bylo ve výstavbě vil a kulturních budov.

Vedoucími centry byly: Skotsko, Belgie, Francie (Paříž a Nancy), Německo (Mnichov a Darmstadt), Rakousko (Vídeň), Itálie, Španělsko, New York, Rusko, Polsko, Holandsko, Skandinávie a Česká republika.

Hlavními znaky secesních staveb
  • křivka, linie
  • rostlinný ornament
  • dekorativnost
  • prostornost a zdánlivá beztížnost
  • průhlednost
  • výrazný skelet
Často staviteli secesních staveb nebyli architekti, ale původně malíři. Přesto se mnoho secesních staveb vyznačuje zcela novým pojetím zpracování prostoru. Odmítali historické prvky a řídili se jedině zákony konstrukce s plným uplatněním nových technických stavebních prostředků jako železa, oceli, betonu a skla.

Významní představitelé

Ukázka pojetí gotiky od Antoni Gaudího: Barcelona, kostel Sagrada Familia.

Významné stavby (řazeno chronologicky)


Charles Rennie Mackintosh: Hill House Helensburg, 1901. Přísné uspořádání je charakteristické pro Glasgowskou školu.
  • 1883 - 1926Antoni Gaudí: Barcelona, kostel Segrada Familia. Linie zdí dodržuje v proporcích a motivech zákonitosti gotiky, ale v detailech se značně modifikuje - žádně dva nejsou totožné. Neobvyklé věže byly přirovnány k termitištím. Půdorys je asymetrický zoubkovaný a klenba nepravidelně zakřivená. Ačkoli se stavěl 30 let nebyl dokončen.
  • 1892 Victor Horta: Brusel, dům ing. Tassela v Rue de Turin. Nejranější doklad secesní budovy. Dosti nenápadná fasáda dává jen málo tušit rozmařilé bohatství materálu a výzdoby uvnitř. Převzal dynamické linie hnutí modern style. Hru linií a květinových ornamentů přenesl i na nosnou stavební konstrukci. Kámen nahradil železem.Hotel Solvay (1894), Maison du peuple (1897 - 1899)
  • 1895 Henry van de Velde: Brusel, dům Bloemenwerf v Uccle. Umělcův dům. tzv. dynamická secese. Rohy a hrany přecházejí v zvlněné linie.
  • 1896 August Endell: Mnichov, průčelí fotoateliéru Elvira
  • 1897 - 1898 Joseph Maria Olbrich: Vídeň, budova "Secese"
  • Charles Rennie Mackintosh: Glasgow, Umělecká vysoká škola. Spojuje pevné stavební prvky s asymetrickým půdorysem a nárysem. * 1889 Henry van de Velde: Berlín, Kadeřnictví Haby. Vyvolal hodně protestů přotože elektrické vedení bylo vidět a bylo dekorativním prvkem.
  • 1899 - 1904 Hector Guimard: Paříž, vchody do metra. Z litiny zformované do tvarů rostlin. Organický jazyk maskuje účel.
  • 1899 Lois Sullivan: Chicago, obchodní dům C. P. Scott
  • 1901 Charles Rennie Mackintosh: Hellensburg, Hill House.Obložení bíle natřeným dřevem v interiéru je tipický znak Mackintonoshova díla.
  • 1901 Richard Riemerschmid: Mnichov, Komorní divadlo
  • 1901 Joseph Maria Olbrich: Darmstadt, domy umělců
  • 1902 Henry van de Velde: Hagen, muzeum Folkwang. V centrální hale stojí fontána s chlapci od Minnea. Rozmach linií vytváří prostorovou jednotu.
  • 1904 Eliel Saarinen: Helsinky, nádraží
  • 1904 - 1908 Giuseppe Brega: Pesar, vila Ruggeri
  • 1905 - 1906 Otto Wagner: Vídeň, poštovní spořitelna
  • 1905 - 1911 Josef Hofmann: Brusel, palác Stocletových
  • 1906 Henry van de Velde: Výmar, Škola uměleckých řemesel
  • 1906 Otto Wagner: Vídeň, mramorový chrám ve Steinhofu
  • 1907 - 1907 Joseph Maria Olbrich: Düsseldorf, obchodní dům Tietz
  • 1907 - 1908 Richard Riemerschmid: Drážďany, zahradní město Hellerau. První a nejznámější zahradní město v Německu. Do 20. let bylo centrem hnutí za reformu života a poskytovalo podněty v oblasti gymnastiky a tance (Mary Wigmannová).
  • 1907 Joseph Maria Olbrich: Darmstadt, Svatební věž
  • 1909 Peter Behrens: Berlín, továrna AEG na turbíny
  • 1909 Richard Riemerschmid: Drážďany, Hellerau

Významné secesní stavby v ČR

Vila primavesi v Olomouci - mozaika nad schodištěm
Fantova kavárna v Praze na hlavním nádraží, (arch. Josef Franta) 1901-1909.
Hospůdka na Schůdkách v Kraměříži - ukázka belgické secese, 1905
  • Hlavní nádraží v Praze od Josefa Franty (1991-1909)
  • Obecní dům v Praze od Antonnína Balšánka a Osvalda Polívky (1905-1911)
  • Vila Primavesi v Olomouci od Franze von Krausse a Josefa Tölka v Olomouci (1905)
  • Peterkův dům Praha 1 (arch. Jan Kotěra)
  • Bílkova vila v Praze-Hradčanech od Františka Bílka z roku 1911
  • Dům spolku Hlahol od Josefa Fanty z roku 1903 na Masarykově nábřeží v Praze
  • Paláce Topič a Praha od Osvalda Polívky na Národní třídě v Praze
  • Grand hotel Evropa (Václavské nám. 25) v Praze (1903-1905)
  • Peterkův dům od Jana Kotěry na Václavském náměstí v Praze
  • Muzeum Východních Čech v Hradci Králové od Jana Kotěry.
  • Hotel Central (Hybernská ul. 10, čp. 1001) v Praze podle plánů B. Ohmanna (kolem roku 1990)
  • Národní dům v Prostějově od architekta Jana Kotěry (1905-1907)
  • měšťanské domy stavitele Karla Bubly v Plzni - Dominikánská ul. 7 (čp. 283), domy v Hálkově ulici
  • Divadlo od Antonína Balšánka v Pardubicích
  • starokatolický kostel od Josefa Zascheho v Jablonci nad Nisou
  • lázeňské domy od Dušana Jurkoviče a sanatorium Smetana od Emila Králíka v Luhačovicích
  • Mohyla Míru na Slavkovském bojišti (na návrší u obce Prace u Brna) podle návrhu Josefa Fanty z roku 1912
  • secesní přístavba hotelu Grand (Benešova ul.) v Brně (kolem roku 1900)
  • Hospůdka na Schůdkách v Kroměříži, Havlíčkova ul. (ukázka u nás poměrně vzácné tzv. belgické secese, 1905)

Islámská architektura

12. července 2009 v 17:17 | Lenka
Islámská architektura stojí mimo evropskou architekturu, ačkoli její původní památky jsou ovlivněny byzantskou architekturou jsou velmi vzdáleny od evropské, neboť vývoj tohoto směru pokračoval bez dalších ovlivnění evropskou architekturou. Islámská architektura začíná zrodem islámu tj. rokem 622. Obecně lze tvrdit, že v ní také byla dominantní nábožensky zaměřená architektura, zároveň i zde platí, že prošla dlouhým vývojem, který byl v mnohém podobný vývoji křesťanské architektury. Vzhledem k tomu, že tato architektura zabírá velký časový úsek i rozsáhlé území nelze vytyčit hlavní používaný materiál ani jinak přesněji vymezit architektonické zvyky této architektury.

Základní stavbou je mešita, kterou tvoří velký dvůr a modlitební síně, střecha je tvořena kupolí. K mešitě bývá připojen i minaret, což je prakticky věž ze které jsou věřící svoláváni k modlitbě. V zásadě lze rozlišit dva typy mešit z nichž první se vyvinul z baziliky zatímco druhý má své vzory v byzantské architektuře.

Druhým typem stavby typickým pro islám je mauzoleum, což je stavba určené k oslavě významných lidí. Mauzoleum se stalo jednou z nejtypičtějších staveb islámské architektury, je to stavba čtvercového půdorysu, kterou kryje kopule. Tyto stavby stojí buď samostatně, nebo jsou součástí rozsáhlejšího komplexu.

Civilní architektura kopírovala vývoj náboženské architektury, jsou známy rozsáhlé paláce, lázně I vojenské stavby (citadela), které mají vzor v náboženských stavbách, proto se na nich setkáme se stejnými prvky a v některých případech není snadné určit účel stavby.

20.století

12. července 2009 v 17:12 | Lenka
Architektura 20. století nemá jednotný styl jednotlivé slohy a styly na sebe často nereagují a jsou natolik odlišné, že mezi jednotlivými architektonickými proudy neexistují styčné body. Pro celé 20. století je typická práce s novými materiály (ocel , sklo), které díky svým vlastnostem umožňují hledat nová řešení. Velmi populární byl konstruktivismus, později moderna a následně postmoderna. V socialistickém bloku se rozvinul tzv. socialistický realismus, který se projevil i v architektuře. Pro 20. století je typické využívání pravých úhlů, které umožňují efektivněji využít prostor.

19. století

12. července 2009 v 17:09 | Lenka
V 19. století skončila slohová jednota nějakého období, protože se prosadilo několik uměleckých a zároveň i architektonických stylů hovoříme o tzv. klasicismu. V tomto období ustupuje církev a s ní i náboženská architektura do pozadí a výrazně dominantní jsou soukromé stavby. Dominantní tendencí je napodobovat antické a egyptské (empír) stavby. Tento návrat do historie je částečně vysvětlován tím, že společnost procházela obrovskými změnami. Ačkoli tento styl také vychází z antiky, nelze ho považovat za pokračování renesance, naopak ho lze chápat jako zpřetrhání kontinuity evropské architektury zahájené renesancí V tomto období se postupně stále více prosazují nové materiály a technologie, které umožnily nové způsoby řešení některých problémů, to vedlo k rozvoji průmyslu a tím se i objevil nový požadavek na architekturu stavět funkčně a levně. Estetická část díla byla často potlačena na úkor prvních dvou požadavků. To způsobilo, že se inženýrství oddělilo od architektury a každý z těchto oborů se ubírá lehce odlišnou cestou.

Barokní architektura

12. července 2009 v 16:54 | Lenka
Od konce 16. století se pod vlivem náboženských válek ustanovil nový sloh, který byl používán do konce 18. století. V architektuře se téměř vyrovnal poměr mezi sakrálními a profánními stavbami. Jelikož tento sloh také vznikl v Itálii je na něm patrné ovlivnění antikou a renesancí. Barokní stavby si kladou za cíl ohromit bohatstvím, proto je pro ně typické nadsazení proporcí a efektní perspektiva. Taková snaha vedla k asymetrii staveb, což umožnilo využívat zaoblené tvary, kupole, reprezentativní schodiště, která pak mohou být spojena s typicky antickými prvky. Je třeba si uvědomit, že baroko kladlo důraz na prostor a jeho výzdobu a tomu se podřídila architektura, vznikla tak typická stavba chrámu, který obsahoval chrámovou loď, centrální kupoli a chór

Na barokní architekturu přímo navázala architektura rokoka, která se rozvinula v průběhu 18. století, právě v pozdním baroku a v rokoku nastal rozvoj architektury, kde byl velký důraz kladen na celkové vnímání stavby. Takový rozvoj vedl k uvolnění forem, což následně umožnilo snažit se stavby zakomponovat do okolního prostředí.

Renesanční architektura

12. července 2009 v 16:52 | Lenka
Počátkem 14. století se postupně začal gotický řád uvolňovat a kolem roku 1420 se v Itálii začal prosazovat nový myšlenkový proud, který se odrazil i v architektuře. Základní myšlenkou tohoto stylu byl návrat k antice. Tato myšlenka nebyla pro architekturu úplně lákavá, protože bylo patrné, že některé architektonické prvky antika neznala, proto se renesance stala architektonickou kompilací antiky a nových myšlenek. Tento styl začal opět pracovat s prostorem a umožnil vyniknout výrazným individualitám. Zvláštností tohoto slohu je, že byl prvním stylem, kde stejně významným investorem jako církev byly soukromé osoby, které si nechaly postavit řadu zámků, paláců, letohrádků, atp.

Renesanční styl neměl úplně ustálenou formu, typickým znakem, kromě rozvíjení antických myšlenek je stavba symetrických staveb, oblíbený prvkem jsou kupole. Velmi populární byla obdélníková okna.

Gotická architektura

12. července 2009 v 16:48 | Lenka
Ve druhé polovině 12. století se románská architektura začala postupně měnit na architekturu gotickou. Tuto změnu lze nejprve pozorovat ve Francii odkud se nové architektonické myšlenky šířily dále. Gotika jako jeden z mála evropských slohů jehož architektonická řešení nemají kořeny v antice. Je třeba si uvědomit, že nevznikla plánovitě, ale postupným vývojem, kdy se architekti církevních staveb začali pokoušet o komplexnější pohled, zároveň je patrné, že se v tomto slohu odráží i pevné postavení církve, která se stala základem evropského myšlení. Zpočátku gotika nepřinášela mnoho nových stavebních nápadů, převzala ideu klenuté baziliky i jiná řešení románské architektury. Novým prvkem, který se ukázal jako zásadní řešení mnoha problémů byl lomený oblouk, který umožnil pojmout stavbu zcela odlišně, neboť jeho využívání umožňuje dát stavbám nový rozměr. Lomený oblouk totiž nenese vodorovnou váhu. Snaze o lehkost se přizpůsobila i práce s klenbou, která se rozdělovala do více ploch a její váhu nesly často pilíře, čímž se mohla odbourat masivní zeď. Díky těmto objevům mohla být výrazně zvětšena okna, která byla vysoká až několik metrů.

Půdorys gotických chrámů sice zůstal v podstatě bazilikou, ale díky různým provedením, to často není příliš patrné, vznikaly tak chrámy až o pěti lodích. Výraznou změnou bylo i odbourání krypty.

Typickým znakem gotiky je příkrá střecha doplněná chrliči fantaskních tvarů. Dalším znakem jsou čtyřboké věže, které jsou v rozích zesílené pomocí pilířů. Podél své výšky jsou děleny na jednotlivá patra.

Ve světské architektuře se gotika projevila nejen u reprezentativních budov, ale i v měšťanské architektuře, kde se stavěly několika podlažní budovy se štítem do ulice.

Románská sloh

12. července 2009 v 16:45 | Lenka
V koncem 9. století se začaly zažité postupy pomalu měnit a vznikl tzv. Románský sloh, který stále stojí na antických základech a principech. V 10. století se tento styl prosadil a zůstal neměnný až do 12. století. Základem křesťanských staveb zůstala bazilika, což sice znemožnilo změnu dispozice, ale postupně se změnilo její architektonické pojetí. Hlavní loď je oddělena pilíři, prosazuje se křížová klenba a postupně se objevuje i kupole. Novým architektonickým prvkem je krypta a postupně se objevují nové sloupy u nichž je využito krychlového tvaru. Důležitým znakem románských staveb je bohatě členěný obrys a to že dochází k dekorativnímu členění zdí. Postupně se objevuje výzdoba. Největší změny doznala okna, která se postupně zvětšila, začala se používat i okrouhlá okna u nichž se začalo využívat tzv. špalet. Dveře a vchody byly zpravidla bohatě zdobeny a byly umístěny proti oltáři.

Tento sloh však nelze považovat za čistě církevní, byly v něm stavěny i měšťanské domy a šlechtická sídla (hrady), které však kopírovaly myšlenky obsažené v církevních stavbách.

Ve druhé polovině 12. století do románské architektury postupně pronikaly nové myšlenky, které nakonec vedly ke vzniku nového slohu. V této době vznikla řada památek které jsou sice ještě románskými stavbami, ale objevují se v nich již znaky gotiky.

Karolínská architektura

12. července 2009 v 16:41 | Lenka
Časové vymezení toto období je poměrně nejednoznačné, v principu lze jeho počátky najít již v 6. století a jeho konec až v 10. století. Hlavní myšlenkou tohoto období byla myšlenka obnovy císařství - renovatio. Vůdčí silou Evropy se stali karlovci, politika této dynastie se odrazila i v architektuře, kde se církevní stavby staly cíleně impozantní. Tento rozvoj umožnilo nové pojetí mnišských řádů, kde se jednotliví mniši začali spojovat a nevyhledávat samotu. Druhým důležitým faktorem byla politická potřeba Karlovců vymezit se vůči byzantské říši. Dochovaných památek z tohoto období je minimum, přesto je patrné, že architektura bývalé východořímské říše a bývalé západořímské říše se zcela rozešly. Zatímco byzantská architektura rozvíjí motivy předchozího období a díky centralizované moci mohla v tomto období stavět honosné stavby, tak evropská architektura se vrací spíše k římské architektuře, kterou upravovali pro své potřeby.

Raně křesťanská architektura

12. července 2009 v 16:35 | Lenka
Ve 4. století došlo k obecnému přijetí křesťanství, což vedlo k velkým společenským změnám. Přestože křesťanská architektura vycházela z římské, byla potřeba řada podstatných změn, neboť křesťanství kladlo úplně jiné požadavky na uctívání Boha (do roku 313, kdy vyšel edikt nantský se křesťané scházeli v soukromých domech). K tomuto účelu se nejlépe hodila římská bazilika, která se nejprve prosadila v obou částech říše. Pro takové stavby byla typická východně orientovaná apsida a značné množství světla, které do baziliky pronikalo velkým množstvím oken. Dalším prvkem který přineslo křesťanství byl rozvoj katakomby.

Pád západořímské říše, způsobil konec centralizované moci, reálnou moc držela řada králů a biskupů, kteří však neměli dostatek prostředků na skutečně výstavní a průlomové stavby. Tím se architektura stala architekturou kostelů a v západní Evropě se z tohoto období zachovalo velmi málo staveb. Výrazně větší význam měla architektura v byzantské říši, kde vznikla řada opravdu významných staveb, které dále rozvíjely římské zkušenosti. Zde se od 5. století rozvinul nový sloh.

Starověký Řím

12. července 2009 v 16:30 | Lenka
Římané vyšli z řecké architektury, kterou však přizpůsobili svým potřebám a obohatili ji o nové stavební prvky. Tím spojili obloukový systém Etrusků a architrávový systém starověkého Řecka. Uvažování Římanů vedlo ke směřování architektury k účelnosti. Architektura tak často splývala s inženýrstvím a byla využívána k vojenským účelům. Do této kategorie patří např. stavby cest, které umožňovaly rychlý přesun vojsk. Další stavby, které proslavily římskou architekturu byly vodovody. Tyto velké projekty vedly k rozvoji vyměřování. Jelikož stavby byly často stavěny z veřejných prostředků, bylo nutno provádět nejen plánování, ale i rozpočetnictví staveb. Tyto stavby nutně potřebovaly mosty, proto Římané rozvinuli původní řecké a etruské myšlenky oblouk a objevili tzv. římský oblouk. Pro tyto strategické stavby nalezli Římané vhodný stavební materiál, kterým se stal beton. Objev betonu a principu šalování jim umožnil stavět pevnější zdi, díky čemuž se mohli pustit do rozsáhlejších staveb. Pro takové stavby bylo potřeba najít vhodný způsob zastřešení a roznesení váhy, což umožnil objev tzv. římské klenby.

Dalším prvkem, který se objevil v architektuře díky Římanům je urbanistický plán měst. Většina římských měst (vyjma Říma) a vojenských táborů byla postavena podle jednotného vzoru s tvorbou centrálních fór, vodovodních rozvodů s ideou pravoúhlých ulic. Velikost takovýchto věcí byla podřízena normám, které byly podřízeny vojenským účelům.

Náboženské pojetí bylo velmi podobné řeckému, přesto i zde bývaly použity architektonické objevy, což umožnilo čerpat z řecké architektury. Půdorys římských chrámu je tak od klasicky obdélníkového až po kruhový. Římané také rozvinuli myšlenku baziliky, která se stala základem křesťanského chrámu.

Největší vzestup římské architektury nastal v době vlády císaře Augusta, tento rozvoj pokračoval až do 3. století, kdy je na římské architektuře patrná nastupující krize.

Divadla napodobovala řecká divadla, jejich schopnosti jim umožnily základní myšlenky řeckého divadla rozvinout.

Římské pohřebnictví nebylo jednotné, zajímavostí jsou podzemní klenuté komory, které byly předchůdci katakomb.

Římskou architektonickou zvláštností jsou tzv. vítězné oblouky, což jsou vlastně brány vybudované ke slavnostnímu vjezdu vracejících se vítězů.

Starověké Řecko

12. července 2009 v 16:24 | Lenka

Klasická řecká architektura, tak jak je známa vznikla v 8. století př. n. l navazujíc na prvky mykénské a egyptské architektury. S těmito vlivy Řekové spojili vlastní tradiční architekturu a dali tak základ architektuře, která ovlivnila evropské myšlení na velmi dlouhou dobu. V 7. století př. n. l. se v starověkém Řecku postupně u staveb sakrálního charakteru prosadila jistá výstavnost, použití honosných materiálů (kámen, později mramor) a nakonec Řekové vytvořili několik jednotných stylů. V průběhu 6. století př. n. l. Řekové objevili i větší část svých konstrukčních metod, které sice rozvíjeli, ale nadále je neměli potřebu měnit. V tomto století také dokončili vývoj architrávového systému.

Řekové stavěli opracované kameny bez jakékoliv pojící hmoty a spoléhali tak čistě na váhu kamenných bloků. Stavba probíhala tak, že jednotlivé bloky prošly konečnou zarovnávací úpravou až po dokončení stavby, stejně tak sloupy byly kanelovány až po vztyčení. Tato metoda zabránila nežádoucímu poškození při přepravě či stavbě. Samotný chrám stál na podstavci, měl obdélníkový půdorys (zpravidla v poměru stran přibližně 1:2). Střecha stála na sloupech a na užších stranách tak vznikaly dva štíty. Střešní krytina byla z tašek z pálené hlíny. Stavebním materiálem byl pro takovéto stavby zpravidla mramor. V 5. století byl postaven nejvýznačnější chrám, jaký Řekové postavili - Parthenón.

Ve 4. století př. n. l. se Řekové začali soustředit i na profánní stavby, obecně se soudí, že tento posun v zájmu nastal v Athénách, které potřebovaly centralizovat byrokratický aparát. Souběžně s rozvojem staveb pro byrokratické účely se začaly stavět divadla a od 3. století př. n. l. se rozvíjela i architektura obytného domu, která vedla k výstavbě skutečně luxusních sídel.

Největší problémy, které provázely řeckou architekturu byly s přepravou a ekonomického rázu.

Moderní historici architektury se domnívají, že drtivá většina řeckých staveb byla postavena bez plánů a podrobného rozkreslování. Právě neznalost plánů vedla k jisté uniformitě staveb, neboť tak bylo jednodušší předávat zkušenosti. Provádění výpočtů až na místě, vedlo k častému předimenzování staveb, které způsobovalo ekonomickou neefektivitu.

 
 

Reklama